Ahoj,
jem jsem Ti chtěla napsat, že situaci, kterou popisuješ, velice dobře znám ze svého vlastního dětství. Mám bratra o 4 roky mladšího a hádky a nadávky byly doma stále. A přesně v tom věku, o kterém píšeš. Později, když jsem už byla na střední škole a jemu bylo tak 14-15, urážel mé přátele a popichoval kluka, který se mnou chodil. Musím Ti ale napsat, že jsem ho měla a mám hrozně ráda, stejně jako on mne. Ze to je takové to příslovečné "kočka a pes". Ještě později, když on už byl na střední škole, začal automaticky se všemi problémy a průsery chodit za mnou, se vším chtěl poradit ode mě a na všechno chtěl znát nejprve můj názor...
To trvá dodnes, i když nám je už kolem třiceti. On je zatím svobodný, ale každý den mi volá nebo posílá e-mail... Dokonce i moji rodiče, když chtějí něco s bráchou vyřešit, funguji pro ně jako prostředník. Takže tím Ti chci říci, že jsou určitě moc rádi, že se mají - jen je to pro rodiče někdy náročné. Naše máma na nás někdy křičela, ať se třeba klidně zabijeme...
/Jo, brácha za mnou chodil do porodnice každý druhý den a nosil mi tam kupy ovoce - ležela jsem tam několik měsíců na rizikovém.../