Přidat odpověď
Mít rodinu a děti jsem vždycky chtěla a vlastně veškeré mé životní obavy se týkaly toho, že by se to nemělo splnit (tj., že mě nebude chtít žádný chlap nebo že se nepodaří dítě). Ale ten konkrétní provoz kolem toho, jsem si asi nijak nepředstavovala. Tak nějak asi jsem podvědomě vycházela z toho, jak to bylo u nás, když jsem byla malá, potom měla o děti o dost dřív než já moje sestra ... Neměla jsem asi žádné velké iluze, ale ani obavy, brala jsem to tak, že mít rodinu a děti je normální a nějak se to zvládne. A zvládlo, resp. zatím zvládá, děti jsou naštěstí zdravé a bez nějakých extra potíží. Samozřejmě, když byly malé, bylo to náročnější, hlavně období od synova roku do tří, kdy strašně brzy ráno vstával (obvykle kolem 5.30, ale taky třeba ve 4.50), ale byla jsem s nimi doma (7 let a byla jsem ráda, že nemusím současně honit práci), tak jsem se vždycky nějak dospala. Mezi dětma máme rozdíl 3 let, starší syn už byl při narození dcery poměrně samostatný a chodil tedy už i do školky. Ve stejné době bylo na RD i dost kamarádek, mohly jsme se navštěvovat a tak. Vzpomínám na to ráda, ale na druhou stranu i to, jak jsou děti čím dál starší a samostatnější je super.
Předchozí