Nedokázala jsem si představit, jak moc přijdu o čas pro sebe. A co mě překvapilo fakt hodně, je neustálé SVAČINKOVÁNÍ. Ne, že bych chtěla naše potomky nechat trpět hlady, ale někdy si říkám "To fakt musí jíst úplně furt?!?!. Je pravda, že s pořízením třetího, věkově trochu vzdálenějšího potomka, se výše uvedené zase skokově dost zhoršilo.

A pak mi ještě nikdy nedošlo, jak je blbé skloubit v Praze pracovní dobu s péčí o děti. Z dětství si pamatuju, že nás máma vzbudila v 6:45 a odcházela na sedmou do práce (ve většině profesí dnes v Praze nymyslitelný začátek pracovní doby). My jsme se už sami vypravili a sami odešli do školy (v Praze minimálně 1. a 2. třída, často i později, taktéž nemyslitelné). Pracovní dobu měla zkrácenou o hodinu (jako všechny matky u téhož velkého lokálního zaměstnavatele), takže ve tři už se nám mohla věnovat - dnes v Praze naprostá utopie.