Monty, moje matka naopak při jakékoliv dětské činnosti měla pocit, že tohle by dítě mělo umět samostatně už dávno (typicky nočník, oblíkání, samostatné usínání...) a to, že to neumí, je jen známka mé rodičovské nekompetence. To vše navzdory tomu, že zejména nejstarší dítě bylo vždy vývojove daleko před tabulkami a naprosto bezproblémový pohodář. Takže mě vlastně překvapilo to její podkopávání mých rodičovských schopností, ačkoliv mě to překvapit nemělo, ale to je zase na jinou diskuzi.

Jogurt z lednice si děti sice taky technicky dokázaly vzít velmi brzy, ale - a to je další věc, která mě překvapila - velmi dlouho trvalo, než vůbec dokázaly dešifrovat a verbalizovat zdroj své nepohody. Ačkoliv už mluvily ve větách a věděly, co je hlad, zima a únava, tak kdykoliv něco z toho nastalo, reakce byla zase jenom "Uááá!" a matko hádej, co mi je!

A matka, zblblá z mateřských článků, očekávala, že veškeré potřeby dětiček se naučí jasně rozpoznávat a přitom ještě teď u třetího je rozpoznává spíše pohledem na hodinky nebo teploměr. Ale už jsem se alespoň naučila odpovídat na nablblé dotazy okoli "Co mu je? Proč řve?" jednoduchým "Nevím" bez pocitu selhání z toho, jak jsem strašná neempatická matka. A dětičky jsou zjevně spokojené a přežívají bez větší újmy i občasné šlápnutí vedle typu: "Aha, tak hlad to nebyl, tak tě dáme teda spát."