Dílem naivní, měla jsem romantické představ z filmů o spinkajících miminkách se sladkým výrazem a úsměvem. Uřvaná realita mě dost odrovnala.
A dílem jsem měla strach, že budu bezradná, co dělat s miminkem, které zrovna pláče, a to jsme nakonec dost dobře dala. Opečovávání miminka mě nakonec dost bavilo.

Chtěla jsem být matka, co nejde cestou zákazů a příkazů, ale vše dítěti vysvětlí a "ono to pochopí". Scény s hysterickým řvoucím dítětem, které odmítalo pochopit naprosto všechno, ale vědělo, co chce ono samo, mě naprosto ničily.
Nechtěla jsem dítě bít a nakonec bila a nakonec poznala, že to stejně není nic platné.
A ano, chtěla jsem dítě naučit všemu, co mám ráda a co mě baví a mrzí mě dodnes, že dcera o to nemá ani nejmenší zájem.

A měla jsme strach, že by se mi mohlo narodit jakýmkoli způsobem nemocné dítě a to se bohužel tak trochu splnilo.