manko, když se narodila první dcera, čekala jsem, kdy přijde ten nával lásky a tak... a zaskočilo mě, že jsem se cítila především unavená (bezmála 40 hodin bez spánku, porod samotný přes 20 hodin...) a po kontrole všech údů a prstíčků jsem s úlevou nechala uzlíček odnést na dopečení a prospala následujících 16 hodin...
pak jsem ji vnímala jako něco velmi křehkého, o co musím pečovat, fascinovala mě, pořád jsem na ní musela koukat, ale bylo to jako bych pečovala o časovanou minu nebo třeba malé dráče, co je křehké a zároveň možná velmi nebezpečné láska jako taková přišla pozvolna a nenápadně, žádná záblesk euforie
když se narodil syn, měla jsem pocit neskutečna, opět pekelná únava (doktor se "rozčiloval", že mám rodit a místo toho si upadám do bezvědomí), když jsem se dospala a přivezli mi ho po dopečení, koukala jsem na něj a on koukal na mne a zamilovala jsem se do něj během těch pár hodin
a když se narodila mrňavka, pochopila jsem, o čem to píšou v těch časopisech - snad že to byl podstatně lehčí porod než ty předchozí když ji ze mne vytáhli a podali mi ji, měla jsem pocit, že slyším zvony, vyšlo slunce a rozlila se duha, ona byla nádherná a úžasná a já skoro nemohla dýchat štěstím a hormony lítaly a sršely kolem nás v jiskřičkách nechtěla jsem ji ani vydat na dopékání, držela jsem ji v náruči tak dlouho, až jsem si blokla páteř a pak jsem nemohla dýchat a vypadalo to, že mám snad nějakou trombózu (a ona "jen" přiskřípnutá žebra)

no ve výsledku miluju všechny svoje děti stejně intenzivně a nemám pocit, že by záleželo na tom, jak ta láska začala