Přidat odpověď
Syn se mi narodil v roce 2005 v mých 20 letech, což v té době bylo brzy. Všechny kamarádky a spolužacky chodily po zábavách se svými kluky, studovaly, užívali si. V rodině žádné malé dítě nebylo, mí rodiče jsou nejmladšími dětmi, téměř všichni bratranci a sestřenice jsou starší než já. Opravdu jsem neměla představu, co to je.
A v těch časopisech každý číslo byl rozhovor s nějakou herečkou či modelkou co měla čersvě dítě a všechny jako přes kopírák říkaly to samé. Jak jsou nekonečně šťastné, že už pro ně jejich kariéra není důležitá, že změnily priority a je důležité jen a jen dítě. Proto to byl takový šok pro mě, ten nástup reality. Svoje pocity jsem si nedokázala odpustit spoustu let. Dneska jsem ráda, že syna mám, že je jaký je, protože to je "výsledek mé práce". Teď má sestra čerstvě mimino (dala si narozdíl ode mě na čas) a já cítím... NIC. Malý je roztomilý, nedokázala bych mu ublížit, to určitě ne, čas od času si s ním pohraju a je to fajn. Ale za dvě hodky ho ráda vrátím mámě. Ani dítě v blízké rodině ve mě mateřské touhy neprobudilo, právě naopak mě definitivně utvrdilo v názoru, že další dítě opravdu už definitivně nebude.
Předchozí