Moje dítě bylo prvním dítětem v rodině po 24 letech, takže podle toho také byli všichni natěšeni. Má představa byla, že na výchovu a péči v podstatě nebudu nikdy sama, čekala jsem podporu a sounáležitost, tak jak jsem byla zvyklá za mého dětství. Víkendy a prázdniny strávené u babiček, babičky a dědové nás děti brali i k moři. Pokud byl nějaký výdaj jako kolo, brusle, škola v přírodě - babičky a dědové se finančně na všem podíleli.Prostě babička i děda byli součástí mého každodenního života.
Přišlo mi to normální.
Bohužel zanedlouho po narození mých dětí celá moje širší rodina během jednoho roku vymřela a pro děti tedy zbyla pouze manželova rodina, která si péči o vnoučata představuje tak, že se na ně 1x za 4 měsíce přijdou podívat s pytlíkem bonbonů. Hlídání spočítám na prstech jedné ruky (synovi je teď už 13 let) a jakákoliv pomoc v době nemoci, vyzvednutí dítěte ze školky, přispěním třeba na sportovní vybavení apod. - nula slovy nula.
Hodně mě to semlelo se přiznám, představy byly jiné.

Jinak já s dětmi jsem od jejich narození v pohodě, porodila jsem si parťáky. S nikým si tak dobře nerozumím a nepokecám jako s dětmi.