rodila jsem dceru v necelých 24 ještě na VŠ a všichni se mnou jednali jako se zbouchnutou šestnáctkou, jedinou výjimkou byla moje gynekoložka, která mě jako mladou maminku pochválila, ale porodnice byla hrůza - to nemůžu zapomenout dodnes

dodnes se také potýkám s věcmi typu "bude to podle mě" - hodně mi vadí, že jsou v životě dětí opravdu situace, kdy pomůže jen hrozba nebo trest, americký styl liberální výchovy ala vše lze vysvětlit nefunguje a já nechápu proč
taky, že některé věci nelze "předělat" i když všude říkají a píšou, že je to na tobě - u nás je touto kapitolou třeba spaní dětí, neumím to kdyby mi někdo jako bezdětné řekl, že budu mnohdy nevyspalá kvůli školním dětem klepala bych si na čelo

zmiňované přístupy babiček a dědečků resp. širší rodiny - teď už je to vzhledem k věku dcer za mnou, ale přiznávám, že určitá zášť vůči babičkám jež samotné měly děti o prázdninách 2 měsíce u babičky jsem určitou dobu měla, považovala jsem za normální nebo klidně řeknu samozřejmou určitou rodinnou pospolitost

miminka jsem měla moc ráda, nejhorší věk je podle mě od 4 do 7 a myslím, že se mě také nebudou týkat nářky typu "jak ráda bych, aby mi chodily do postele, nebo stýská se mi po čtení pohádek"