Janinko,
njn, to je jako se vším, někdo to v sobě má a někdo ne.
Jak jsem obecně typ člověka, se kterým se obtížně manipuluje a vůbec třeba "neslyším" na citový vydírání, jen na věcný argumenty, tak mi tohle nedělalo problém.
Mně někdy přijde, že část rodičů volí opačnej postup - nejdřív absolutní benevolence a pak přitahování opratí, podle mě to nemůže fungovat, tak jsem to dělala naopak. Malý dítě prostě bude mít nějaký mantinely (a zas tolik jich nebylo, šlo o pár základních věcí, vlastně nejdůležitější věc byla to neměnný NE) a velkýmu se postupně povoluje úměrně tomu, kolik má rozumu.
Že to nefunguje jsem si ostatně ověřila už na té mladší sestře - matka a otčím se z ní mohli posrat, opravdu jim "skákala po hlavě", matka se sama označovala jako její "otrokyně" (pamatuju si, jak jednou nahrávali její žvatlání na kazeťák, to jí byly tak dva roky - kdo je tatínek? Major! A kdo je maminka? Otrokyně!... brrr, ježí se mi z toho chlupy i tam, kde je nemám, i po víc jak třiceti letech)... a viděla jsem ten postupný vývoj včetně nepěkných následků v dospělosti. Děkuju, nemám zájem.