Romano,

nepokryhí. To už tu někdo psal, třeba o tom neslyšícím dítěti. Zrovna znakový jazyk je vlastně jako cizí jazyk se zcela odlišnou stavbou. Rodiče neslyšícího dítěte se ho jsou schopni naučit na základní komunikační úrovni, ale už v něm nebudou schopni vysvětlovat nové učivo. Asi jako když někdo, kdo se běžně domluví anglicky, by měl v té angličtině vysvětlovat fyziku nebo dějepis. A to je ještě čeština a angličtina jen jinak vyslovitelné totéž, znakový jazyk má úplně jiné jazykové prostředky.

O mentální zdatnosti mentálně postižených dětí už jsem psala. Samozřejmě, že mentálně postižené dítě mívají i rodiče, kteří sami postižení nemají, ale nic to nemění na tom, že mu nejsou schopni pomoci. Kolikrát tady i jinde už bylo napsáno, jak rodiče nedokážou pomoc s učením ani u zcela průměrných dětí. Prostě něco umět ještě neznamená schopnost to předat. A jak v tom mají učitelky výhodu (a jen málokdo připustí, že prvostupňová nemusí zvládat předat druhostupňové učivo a druhostupňová prvostupňové, stejně jako je to u jiných rodičů). A když do toho vstoupí speciální vzdělávací potřeby, to procento se ještě sníží.

Sprcek není úplně málo. Nejde jen o celé školy, ale i třídy. My máme ve škole dvě speciální třídy a nejsme úplně největší škola. Je v nich i poměrně vysoké procento dětí z dětského domova. Ne že by ty děti nebyly schopná chodit do běžných tříd, ale právě proto, že nemají to domácí prostředí, které je v případě, že to ve škole nefunguje, zachrání, je ten faktor učení ve školy podpořen malým kolekticem a intenzivní prací speciálního pedagoga. Jsou to přesně ty děti, které co se nenaučí ve škole, tak nemají kde získat.Pro tyhle děti je každá hodina mimo ústav důležitá, bez ohledu na to, jak kvalitní péči v DD mají.

Zrakově postižení zase potřebují řadu hmatových pomůcek, které nemá cenu mít doma "na jedno použití". Ve škole je třeba jedna taková pomůcka pro všechny žáky, takže ani půjčit to není možné. Navíc součástí výuky je třeba nácvik orientace, což zase nemůže učit někdo, kdo sám nemá výcvik, je to podobné jako ten odborný výcvik na tom učňáku.

U těžších tělesných postižení a kombinovaných postižení jde zase o různé rehavilitace a podpůrná cvičení, zase to není o tom, že dítě "jen sedí na vozíku" a jinak se učí stejně jako ostatní. Ne náhodou zrovna těch tělesně postižených v běžných školách moc není, a není to jen o bezbariérovosti prostoru.

Jinak jasně, že praxe učňů měly být mezi nejvyššími prioritami a můžem se tu dohadovat, proč nebyly.

Ale fungování speciálních škol a speciálních tříd opravdu své odůvodnění má.