Val,
pro mě to byla vždycky práce. Jediný zábavný bylo to vymyslet. Realizace byla opruz. Mě třeba bavilo vymýšlet "modely" pro sestřiny panenky, ale reálně to ušít byla naprosto nezábavná piplačka. Takže většina těch kousků spadala do kategorie "navrch huj, vespod fuj". A to ještě ty panenčí věci nedopadaly tak strašně, protože to byly malý kousky, na malý ploše jsem celkem tu úpravnost udržela, pokud to nebyl fakt hodně komplikovaný model, ale jediný dva svetry, který jsem byla schopná jakž takž uplést (začínat a končit teda musela babička, to jsem neuměla, stejně jako jsem se nikdy nenaučila háčkovat nebo šít na šicím stroji) byly sice na pohled pěkný a originální, ale naruby samý navazování a zašmodrchání. Ale měla jsem to tak se vším, čím menší věc, tím mě to bavilo víc, jeden čas jsem třeba malovala miniatury a byla schopná se s tím srát kosmetickými štětečky a jehlou, zatímco vybarvit A4 stranu nějakých omalovánek normálníma pastelkama bych se ani nepokusila. Na těch malých plochách jsem dokonce byla ochotná i vyšívat složitý vzory, ségřiny Bárbíny ode mě měly slušnou sbírku pidivýšivek.