Myslím, že celý život dostáváme nálepky, se kterými nejsme až tak spokojení.

Jako dítě jsem byla - "huba prořízlá, dobrá na slohy, levá na tělocvik a na tu matematiku moc ne a navíc hezká holka" Ne, že bych chtěla uspět na olympiádě, ale třeba ke sportu jsem se dostala hodně pozdě a tělo se velmi dlouho divilo, co to jako dělám, když na to nejsem. Matiku jsem vzdala na střední a taky mě to mrzí, ale tam si dělám naděje, že až všichni budou zahradničit, já začnu počítat. Huba prořízlá mě předurčila k tomu, že furt se hrnu všechno zařizovat, mnohdy je mi to nepříjemné a ostatní mají lážo plážo. Co se krásy týče, moje maminka dodnes poplakává, že tak hezká holka měla takovou smůlu v životě

Byla jsem úplně normální vesnická buchta, kdyby o mně říkali, že jsem šikovný počtář, co dobře skáče do dálky, ale krásy jsem moc nepobrala, byla by to stejná pravda a zajímalo by mě, jak by to dopadlo.