Libiku,
já byla ten "grázl". Dnešní terminologií "mimořádně nadané dítě s poruchou chování". Porucha spočívala v tom, že jsem neuznávala vnucené autority a nesnášela pokrytectví a nespravedlnost, takže jsem se na rozdíl od spolužáků dokázala "ozvat" a bojovat za svý ideály. Výsledkem byly žákovský plný poznámek, třídní a ředitelský důtky, návrhy na dvojku/trojku z chování (matka to chodila do školy vyplakat) a nakonec nedoporučení ke studiu na střední.
Zajímavé je, že v "novém režimu" syn s velmi podobným nastavením prakticky žádné problémy neměl. Jeho bezmezná upřímnost byla pokládaná za roztomilou bezelstnost "mladého vědce" a soucitnější učitelky ho naopak litovaly, že to s takovou povahou bude mít v životě těžký. A nejen učitelky. Když třeba při jedné návštěvě u přátel během Silvestra jako devítiletý hoch sdělil šedesátiletý hostitelce, že má maloměšťácké názory, téměř se slzou v oku mu na druhý den balila výslužku se slovy, že ten chlapec to nebude mít v dospělosti úplně jednoduché.
Je teda fakt, že on je líbivej typ a mnohem větší diplomat, takže ty své pravdy sděluje v poněkud jiné konstelaci hvězd.