Val,
to záleží na míře citové zainteresovanosti.
U vyloženě investičního bytu je malá. K té nemovitosti tě žádné vzpomínky nevážou, nemáš je spojené s nějakou milovanou osobou, která tam bydlela a ke které jsi třeba jezdila/chodila jako dítě. U baráku, na kterém se "rodiče dřeli vlastníma rukama" je pochopitelně vyšší, zvlášť když počítali s tím, že tam ty děti zůstanou.
Ale to je třeba v mém okolí téměř výhradně záležitost venkova. V pražských dvougeneračních nebo vícegeneračních nemovitostech ty děti obvykle zůstávají dobrovolně, i když je to často trochu opruz, protože ty benefity jsou výrazně vyšší - pokud nemají vyloženě rodiče magory, tak si umí dobře spočítat, že je lepší mít svůj byt/patro v domku nebo vile se zahradou za pár korun (nepočítám nutné investice nebo energie), než platit nájem/hypotéku v činžáku nebo v paneláku. Navíc ti rodiče významně pomáhají i s hlídáním dětí. Znám i rodiny, kde se byt jednoho z páru pronajímá a manželé s dětmi bydlí v domě rodičů - z bytu jim jde příjem, děti mají k dispozici babičku, dědečka, zahradu, zvířátka... přitom by se mohli v klidu nastěhovat "do svého", kdyby chtěli, ale tohle je prostě výhodnější řešení.