Měli jsme syna doma do pátku, teď od pondělka jsme ho do školy dali, protože naše místní epidemiologická situace se výrazně zlepšila. Kdyby se citelně zhoršila, zase bychom ho ze školy vzali.

Nebyl v tom vůbec žádný problém, normálně jsme se domluvili s jeho učitelem a ředitelkou školy. Jednou týdně jsme chodili i se synem vyzvednout práci na ten týden, pan učitel nám to vždycky přišel ven předat, chvíli si se synem popovídali. Během týdne fotil každý den svou práci, posílal ji panu učiteli, ten mu ji přes WhatsApp okomentoval a opravil chyby. Pohoda prostě. Nebyl jediný, podobným způsobem nechodí/ilo víc žáků.

Fajn to bylo v tom, že práce takhle v jednom člověku zabere mnohem míň času než ve škole, takže jsme mohli využívat jara a být hodně venku, za den stačila na to, co by jinak trvalo 4 - 5 vyučvacích hodin, jen asi hodina. Takže jsme stíhali i chodit ven kreslit, pěstovat tolik sazenic jako nikdy, využívat toho, že dopoledne je tu totální liduprázdno a dá se po všech místních polňačkách chodit bez roušek... syn byl spokojenej. Ten, pro koho to bylo náročné, jsem byla spíš já - teď mám přeci jen čas na práci v tu dobu, kdy je ve škole, což mi přijde dost vhod, nemusím to dohánět po nocích.