Hmm, je to těžký, sama občas plavu. Naše holky se se školou popraly víceméně samy, nejlíp se učí nový věci za pochodu, takže jsme jim pomáhali jen krátce ze začátku, hlavně té mladší nějaké tech. věci, starší skoro vůbec a od té doby školu až na výjimky neřeším, je to jejich boj a když chtějí mít hezké známky, musí se o ně zasloužit.
Morálka jim samozřejmě taky klesla, nic se jim nechce dělat, musíme je nutit, hl. starší by klidně nevylezla z pokoje, nebýt hladu
Věci všude a nádobí - to nejsou naschvály, to je prostě povaha, taky musím upomínat furt dokola, že si po sobě mají uklidit. Řeším jen spol. prostory, v jejich pokojích je mi to jedno, když jim nevadí bordel, opět, jejich boj. Vědí, že mi binec obecně vadí, ale každý den se prostě odmítám tím zabývat.
Vymáchat je chceš nechat v čem? Klidně se běž projít, ale to pro ně nebude žádný trest, proč taky? Doporučuju vypustit tuhle vztahovačnost.
Snažím se občas rozumně promlouvat, krásně se na všem domluvíme, ale realizace pak pokulhává. Takže já se uklidním tak, že když mne už všichni se.ou moc, dám volný průchod emocím, seřvu je na tři doby, což zabere pár minut, pak je půl hodiny uražené ticho a pak je zase chvíli klid a šlapou brázdu Jako ideální to rozhodně není, ale nemůžu to v sobě dusit.