Moniko, taky dlouho spím. Co jsem v důchodu, tak vstávám většinou v 10, už jsem spala i do půl dvanácté. Když musím vstát dřív, tak si dávám pro jistotu budík. Tuhle jsem musela k doktorce a budík mě budil o půl deváté a byla jsem jak praštěná pytlem. Odpoledne jsem pak usnula. Panebože, když si vzpomenu, jak jsem musela vstávat v 6.30, vlastně celý život, tak se divím, že jsem to přežila. V posledních letech jsem pracovní dny prožívala napůl v mrákotach. Už nikdy nehodlám vstávat brzy!