Podle mě na požadavku, aby práce člověka bavila a dávala mu smysl, není nic špatného.
Ovšem když si takovou nedokáže obstarat, druhou variantou holt je práce, která až tolik nebaví.
Zásadní by měla být schopnost stát na svých nohách a uživit se.
Dospělému potomkovi bych nedala ani haléř, pokud by se sám o sebe nehodlal starat z důvodu, že ho to "nebaví". To je patologický životní přístup.
Vlastním dětem vtloukám, že ode dne osmnáctých narozenin mají u nás bydlení a na kontě naše peníze pouze z naší dobré vůle a podmínkou je řádné studium bez přerušování.
Ve chvíli, kdy z plezíru opustí školu, je jejich život jejich boj a my dáváme ruce pryč.
Jasně, že v krizi bychom se nějak angažovali, ale to jim předem neříkáme.
A oni se tedy automaticky snaží podílet se na svých životních nákladech, jak mohou, myslím, že by se i styděli válet se doma a nechat se živit.