Sestřičku mi naši nedovolili, že je to těžká, blbě placená práce.
Jinak stran bavení a nebavení, myslím si, že jsou lidi, co jasně ví, co chtějí dělat a jdou si za tím a pak jsou šťastné povahy, co si na všem najdou. Já jsem byla vždycky nevyhraněná, maminka si mě představovala jako "něco extra" a třebaže mě moje práce moc baví, ona se s tím dlouho smiřovala. U mě hodně sejde na tom, kde a s kým to dělám, pak je mi celkem jedno co. "Nebavilo" mě třeba muzeum (kdysi dávno) ačkoliv to vypadalo děsně atraktivně. Tam se totiž nedělalo nic.
Ve svém převažujícím oboru jsem taky zažila štace, kde to bylo takříkajíc na zdechnutí nudou, ale teď je to, ťuk, ťuk, moc dobrý.