Já to taky nezažila, od rodičů jsem se rovnou stěhovala s manželem do nového bytu. Já ani nezažila jen tak na psí knížku bydlet s přítelem. Za mého mládí to téměř nebylo možné, pro svobodné nebylo možné získat byt. Zažila jsem si to druhé, manžel sice nezemřel, ale po 27 letech odešel. Pár let se mnou ještě bydlely i děti, ale už byly dospělé. Pak odešly, nejdřív dcera, po tom syn, pak jsme museli prodat byt do toho mi zemřela maminka, tak jsem se velkým obloukem vrátila do svého bytu z dětství. Že začátku to bylo strašné, ale ani ne samota, ta mi nevadila nikdy, ale to, že mě BM opustil a přestal mě mít rád a já ho přitom milovala. No a teď už jsem si tak zvykla bydlet sama, že si neumím vůbec představit, že by se mi tu poflakoval někdo další. Zatím je to paráda. Až na tom budu zdravotně špatně, tak to bude horší. Snažím se na to nemyslet. Třeba umřu náhle ve spánku a bude vyřešeno.