Pollyenko, předsudky vůči psychickým poruchám a hlavně léčbě jsou strašně rozšířené, to je dost kámen úrazu. My si už roky hrajeme na přátelské vztahy, dcera je ve střídačce jen 2 roky a toto je první konflikt, nijak nevyhrocený, řešili jsme to v klidu, i její otec uznal, že když měl pochyby, měl se poradit se mnou, případně s lékařkou a nedělat unáhlené závěry. Zuřit jsem začala až po tom, co dcera po mě štěkla, "že to nechce".
Jako já vnitřně trpím, nechci jít do otevřeného konfliktu kvůli dceři a taky kvůli rozjetému rozvodu, aby to vše proběhlo hladce.
Ale prostě musím konstatovat, že je to primitiv a nechápu, co se to s ním stalo (samozřejmě to byl i jeden z důvodů rozvodu, že se značně poklesla úroveň jeho zájmů).