Mezi mnou a manželem je (zřejmě nepřekonatelný ) rozdíl: Já když prší a směřuji domů (nebo třeba do hotelu, do chaty, prostě někam, kde se můžu převlíknout, ohřát, omýt ...), tak prostě jdu/běžím i v dešti, i když nemám deštník ani třeba pláštěnku, ať jsem doma co nejdřív, klidně mokrá naskrz. Manžel nějak to "pršení na něho" špatně snáší a je schopen 300 m od domu stát 20 minut někde v přístřešku MHD nebo pod stříškou u vchodu do nějakého domu než přestane pršet. Případně, když jsem doma, je schopen mi volat, abych mu těch 300 m přišla naproti s deštníkem. Posledně jsem šla, foukal takový vítr, že deštník v podstatě nešlo použít, došla jsem k němu úplně mokrá a on tedy i tak zůstal ve své "skrýši", až bude míň pršet nebo foukat. A divil se, že jsem v tom dešti opět odkráčela zpět domů, a to celkem naštvaná. Dneska vyrazil naopak on naproti synovi (14 let), který měl trénink ve vzdálenosti 10 min. klidnou chůzí od domu. Kdyby běžel (byť v dešti), byl by doma za 5 minut. Takhle čekal 10 minut někde schovaný, než se manžel vyhrabal z domu a došel mu naproti a pak tedy slavnostně spolu s těmi deštníky za dalších 10 min. přišli. Mně to přijde směšné. Samozřejmě jiné by to bylo někde v půlce tůry, kde bych v tom mokrém oblečení měla pak jít ještě půl dne, nedejbože ještě spát ve stanu. To bych se asi taky snažila schovat a vyčkat, kdyby to šlo. Ale takto? Jaký máte postoj k možnosti, že zmoknete, až promoknete na kost?