Mám to jednodušší, protože nejsem tak mladá jako ty. Bez ohledu na to, jak jsem schopna nebo ochotna pochopit zprávy v tisku, v mé těsné blízkosti proběhlo několik dost závažných onemocnění.
Několik mých přátel pracuje s nejtěžšími případy covidu. Jsou to odborníci (ne jako frajer televizní zubař nebo kanoista – mimochodem jsem v říjnu mluvila s několika doktory v Motole, kteří vůbec neměli tušení, co se děje, protože dokonalé zatloukací PR jejich vedení a mysleli, že se přehání) a mnohokrát jsem od nich slyšela víc podrobností, než bych si přála. Koukali, jak jim s trubkou v krku umírají jejich vlastní rodiče, kolegové i pacienti narození v 80. letech.

Minulý týden se v místní nemocnici předčasně narodilo miminko s postcovidovým syndromem – mladá maminka ani nevěděla, že covid prodělala. Jí i miminku našli protilátky, miminko zachránili na poslední chvíli.

Sami ti všichni známí zdravotníci se nechali očkovat – a to i ti, kteří předpokládali na základě svého zdravotního stavu vedlejší účinky, i ti, u kterých nastala třeba alergická reakce po první dávce. Radši se nechali očkovat pod dohledem kolegů z ARO a s pokrytím, než aby zůstali neočkovaní.

Taky jsem viděla, jak s rodinami zahýbe, i když se objeví jen lehký průběh a padnou jen do karantény. Nejen, co se týče organizačních záležitostí, školy, zásobování a takového toho normálního života, o který přijdou jen nakrátko. Některé totiž skoro položily peníze (2 karantény + 2x ztráta 2 výdělků + hypo), pak částečné ztráty z lockdownu, opakovaně zavírané školy...

Pro všechny je zkrátka lepší, když neonemocní oni ani jejich blízcí. Onemocnět nebo neonemocnět může představovat obrovský rozdíl finanční i psychický, ani nemusí dojít na nejhorší.

(A teď jsem fakt vynechala testování, zahrádky, divadlo, dovolenou atd., byť není za co se stydět, pokud po tom člověk touží, neboť je to normální život.)