Větře, ano. Vždycky si vzpomenu, jak lékaři byly u poslechu průdušek u dcery vyděšení a buď nás hnali do nemocnice (já čekala s těžce dýchajícím batoletem celou noc, protože jsem nevěděla, o co jde a byla laxní matka), případně ji drželi v nemocnici až moc dlouho, protože saturace kyslíkem byla pořád hodně špatná, ale dcera už se cítila normálně (když byla starší).
Taky na vážný pohled starší lékařky, co mi po první epizodě obstrukční bronchitidy vysvětlovala, že jestli chápu, že dcera je vážně nemocná a nemám ji tahat na procházku (obstrukce pominula a dcera se mi jevila naprosto normálně, bylo jí tehdy 2,5). A jak jsem po opakovaných 2-3 příhodách lékaře prosila, ať mi poradí, jak tu dušnost teda poznám. Protože oni ji viděli a mně připadalo její dýchání normální, dokud nebylo pozdě.