Přidat odpověď
Souhlasím. Nemám ráda postoj, že "já za nic nemůžu, to osud (nebo problémy v dětství, špatná planeta...)". To je prostě postoj ovce, vedené na porážku. Lidi se i v minulosti dostávali do špatných situací a ne vždycky za ně mohli, třeba lidi, co byli odvlečeni do koncentráků. Ale nepoddali se a podle možností bojovali. V Terezíně nemuseli, ale učili děti a zorganizovali pro ně školu, v Osvětimi taktéž. Jistě, hodně jich přitom přišlo o život, ale věděli, že udělali všechno pro to, aby nepříznivý osud zvrátili. Svého času jsem tu dávala k dobru příběh podkarpatského mládence, co přežil 3,5 roku v gulagu a pak prošel frontou od Buzuluku až do Prahy. Po válce dostali tito lidé jako frontoví bojovníci možnost udělat si maturitu. Za rok!!! On neuměl jazyk, protože byl Podkarpaťák, měl za sebou děsivé zážitky z fronty, neuměl se učit, takže se zpočátku všechno drtil nazpaměť ... a pak tu čtu, jak jsou na tom dnešní děti špatně, že se nemohly učit, protože bla bla bla. AY to mají informací fůru, mají internet, jsou najezení i oblečení, mají další vymoženosti a neprožily válku. Nejsme tak trochu rozmazlení? To už jsme zapomněli pracovat? To si fakt myslíte, že člověk se má dobře, aniž by musel hrábnout prstem? Já nevím, ale všechno co my doma máme, je vykoupeno prací předků, ale i naší. Holt bez práce nejsou koláče platilo nejen v minulosti, ale platí i dneska.
Předchozí