Přidat odpověď
Federiko, já myslím, že člověka ovlivní hodně věcí. S něčím se narodí, něco mu dají rodiče.
Vést děti k tomu, aby si "uměly poradit". Pomáhat jim zdolávat překážky, motivovat je ke krokům do neznámých situací. Dodat jim víru v sebe.
Z toho, co vidím ve svém okolí, mohu napsat, že nejtragičtější příběhy lidí, kteří by se dali považovat za "losery" jsou většinou dospělí, kterým rodiče nikdy neumožnili dospět. Tím,že jim včas nedopřáli trochu nepohodlí, nedodali odvahy se postupně osamostatňovat, neposlali je včas "do světa" v nich postupně vybudovali pocit, že na nic víc nemají. Čím jsou starší, tím méně jsou ochotní riskovat nějakou změnu. Ti lidé mají strach z jakékoliv změny. A jsou to lidé mezi 30 a 45 lety.
Je mnoho lidí, kterým se v životě stala nějaká nepředvídatelná katastrofa. O těch ale nepíšu. Jen o tom, že leccos můžeme ovlivnit i jako rodiče.
Moje máma, ať už byla jakákoliv, vždycky říkala, že se neztratím. Že o mě nemá strach. Nechala mě jít. Nikdy mě nezrazovala od mých plánů ani nestrašila tím, jak jednou dopadnu. Narozdíl od táty. Ale asi jsem si nakonec zdravě vybrala, v co věřit. Ale nějakou dobu mi to vybírání trvalo.
Pak je tu ještě nějaké životní naladění, optimismus, radost ze života, energie. Na to já nemám software, i kdybych se rozkrájela. Ani má starší dcera. Než vyloví v paměti, co jí za poslední dobu udělalo radost, vybaví se jí 59 věcí, co jí naštvaly. Celá já. Syn si život užívá. Vzhledem k tomu, co má za sebou, by mohl být naštvaný nebo nespokojený. Ale to nikdy nebyl. Má milion zájmů. Zaujme ho každý brouk nebo list, k tomu si občas duchem někam odletí, je to šťastná povaha. Mladší dcera je mu podobná. Kdybych mohla nějak ovlivnit ladění starší dcery, hned to udělám. Ale to je věc, která se v apatyce nekoupí.
Předchozí