Vztah k jídlu ... jako malá jsem byla fakt hubená, extrémně hubená. Jenže to bylo trapně jednoduše z hladu. Prostě rodiče měli na cigarety, na levné víno, ale jídlo doma nebylo. A my fakt měli hlad, nejedli jsme mnohokrát ani kousek ničeho po několik dnů. Z hladu jsem si smíchala třeba mouku s vodou a to jedla. Když jídlo bylo, neuměla jsem si představit nedojíst jen proto, že jsem věděla, že zase nebude. Absolutně jsem neuměla zastavit, i když už jsem hlad neměla.
Teď samozřejmě moc dobře vím, že peníze na jídlo máme a snad vždy mít budeme, ale co když ... a to pořád hlodá. Racionálně vím hodně, ale někdy mám dojem, že některé věci má člověk úplně srostlé v sobě jak nějakou rakovinu a racionální uvažování je někde v háji. Dnes už umím nedojídat po dětech, sice s výčitkami svědomí ale přesto umím vyhodit prošlé jídlo, záklopku v sobě mám a po 19. hodině nejím. Nemám strach být hladová, a když jsem hladová, nebojím se, že budu bez jídla dlouho. Tohle se blbě popisuje, to se prostě musí žít.