Já bych ty psychický a osobní věci nechala být a nechala bych to na té psychoterapeutce. A doporučuju to, co tu už zaznělo. Zkusit se s dcerou bavit víc o neutrálních věcech.

Někdo radí udělat si klid a posezení. Zkus, jestli to bude fungovat. U nás to nefungovalo. Dcera vycítila, že "teď si budeme povídat" a zrovna neměla chuť.

U nás funguje něco jiného. A sice, že se jen tak mezi řečí a prací zeptám na něco nekonfliktního a praktického. Třeba vařím a zavolám dceru, jestli chce brambory nebo rýži. Ona si vybere, tak jí to nechám připravit. A začnu si povídat o bramborách nebo rýži. A on se najednou ten hovor rozvine - nejdřív na loupání brambor, ideální, když to můžu proložit veselou historkou , pak se přejde na jídlo, pak kdo z našeho okolí jí jaký nemožný věci a pak z ní najednou vypadne, jak když je u táty, tak on dělá rizoto z vepřový konzervy a jí to nechutná a ona už mu to řekla, ale on to příště udělá zas. Tak já jí vysvětlím, že táta holt nemá buňky na vaření, protože je má na něco jiného. A že její možnosti jsou:
1) zvyknout si na rizoto z vepřové konzervy
2) zeptat se táty, když tam je, co bude k jídlo. Když se dozví, že rizoto, říct mu, že jí to vepřové nechutná, tak až to on bude dělat a míchat v pekáči, ať tam nechá na kraji kus, kde maso neubude.
3) Pokud zjistí, že táta chce dělat rizoto, ať se nabídne, že mu pomůže a udělá ona maso podle své chuti.
4) Přidat si do jídla něco, co přebije tu chuť -kečup, koření apod.

A přitom, když přijede od táty a zeptám se, jak bylo, dozvím se jen "dobrý", žádná stížnost na rizoto. to zjistím později, když se původně bavíme o něčem úplně jiném.

taky se můžeš zkusit s ní bavit o svých problémech s lidmi. Třeba co ti řekli v práci, sousedka, policajt apod. A jak jsi na to reagovala ty, a jestli teď s odstupem času si myslíš, že jsi to udělala správně nebo špatně.