To není o složitosti úvah. Je to v tom pocitu. Jak píšeš "A jsem ráda na světě." Ten každý nemá.

Jak psala Marika, jediné logické řešení je skočit z mostu. Jenže "to se nedělá", takže slušně vychovaný člověk nemůže ani to.

Přitom já mám obrovský štěstí v životě. Narodila jsem se inteligentní, všestranně schopná, fyzicky víceméně zdravá, odolná, se silnou vůlí... rodiče se o mě starali dobře (jo, dali mě do týdenních jeslí, ale v dobré víře, a nemám jim to za zlé), většina lidí je na mě laskavá - už jsem to tu psala nedávno v jiné diskuzi. Akorát mám téměř trvalý pocit "sakra proč?!? opravdu musím?". V posledních letech jsem teda smířená, taková vyklidněná, prostě žádný proč, jen tak, no a co, nějak už to zvládnu, když jsem to dala doteď, a popravdě................... nemusím. Uklidňuje mě ta možnost, že nemusím. Dovoluji si být neposlušná. Už mám věk.