Val, možná byl u mě ten pocit, že to nesmím rodičům udělat, taky jen nedostatek odvahy. Pak jsem si v marné naději zažití smyslu pořídila děti (zcela sobecky), a pak už to tedy nadlouho bylo zabitý úplně. A teď je mi to nějak jedno. Okorala jsem. Navíc já si kromě smrti manžela objektivně fakt nemám na co stěžovat. O to víc si připadám jako magor neschopný nahlédnout smysl. Připadá mi to tu celé jako Hlava XXII.