Přidat odpověď
Moniko, já se otevřeně přiznám, že péči o postižené dítě bych fakt nedala. Asi jsem moc racionální. Já třeba čekala, jak na mě po porodu přijde ta láska a to "nikomu to dítě nedám", ale onou houbelec. Prostě jsem si uvědomovala hlavně povinnosti, které mi tím nastávají, nějaká láska a ňuňání se nekonalo. Jenže já tu lásku nevyjadřuju slovy a ňuňáním, ale hlavně činy. Z lásky ti třeba ušiju hezké oblečení, které tehdy nebylo, a vyhraju si s tím a nikdo jiný to mít nebude. Když jsem asi 4-leté dceři ušila kalhoty, zeptala jsem se, jestli se jí líbí. "Nevíbí". "A proč?" "Neni na nich zilafa". Tak jsem jí na jednu nohavici naaplikovala žirafu a do huby jí vyšila kytičky. Pak už se jí gatě "víbily" a dítě bylo spokojené. prostě pro mě láska nebylo jen mazlení a nic, pro mě to bylo hlavně to, že udělám dítěti radost. I za cenu, že v noci nebudu spát (už jsem tu třeba psala, jak jsem v noci do 2:00 barvila vejce a ještě v noci je šla dát pod slepice do kurníku. Za tu dětskou radost, že o Velikonocích snášejí slepičky barevná vajíčka, mi to stálo. A můžu ti říct, že jsem z její radosti měla slzy v očích). A třeba můj táta lezl v mých asi 8 letech s nastrojeným stromečkem do 1.patra po žebříku, aby nám s bráchou ještě nevzal krásnou dětskou iluzi, že existuje hodný Ježíšek, který o Vánocích dětem naděluje dárky.
Předchozí