Jádrem je, co mi kdysi říkal br. pastor, že je normální, pokud v rodině teče "energie" především "po srsti" od starších k mladším. Tj. od rodičů k dětem. Pokud se to někdy musí stát naopak, pak v míře nutné. My nesplácíme dluh rodičům, ale posíláme dál lásku dětem.

Druhá věc je, že vyživovací povinnost dětí k rodičům je stejná, ať se jedná o člověka, který dále užíval jejich služby, nebo ne. Oni to často nejsou jen služby, ale zase i sociální kontakt. Vyživovací povinnost k rodičům je do míry "slušné obživy", což je více než jen strava a bydlení a nutná péče (ale zase ne více, než má sama rodina). Čili prakticky na stacionář a zajištění péče by měli obě přispívat stejnou měrou.

Co se týče další péče, halt se musí dohodnout. Určitě je nesmysl chtít střídání ob víkend, to navíc nezvládne zřejmě ani lokálně pobývající (pokud bude dále pracovat je to extrémně těžké), navíc by si zase měli být rovní v nákladech, tj. započítat i čas dojíždění a jeho náklady. Řešení je opravdu asi maximalizovat externí péči a zaplatit ji.