"Jádrem je, co mi kdysi říkal br. pastor, že je normální, pokud v rodině teče "energie" především "po srsti" od starších k mladším. Tj. od rodičů k dětem. Pokud se to někdy musí stát naopak, pak v míře nutné. My nesplácíme dluh rodičům, ale posíláme dál lásku dětem."
To je zvláštní, já to cítím, že dluh je v tu chvíli na obě strany - k dětem i rodičům, prarodičům.
Pomáhala jsem kdysi (tolik kolik bylo v mých silách) v péči o mou babičku s Alzheimerem. Když jsem plánovaně otěhotněla, setkalo se to v naší rodině s nevolí, protože potom nebudu tak k dispozici jako doposud. To se stalo poměrně brzy, protože po amniocentéze následoval rizikáč, a nemohla jsem tudíž babičku např. zvedat z vany. Babiččini dědicové majetku (má matka a strýc) byli oba toho názoru, že se mám zapojit hlavně já, až budu na mateřské, protože mě babička měla ráda.
Tyhle dohady a moje apely, ať si péči o babičku co nejvíce rozdělíme přiměřeným dílem (část já, část její děti, část služby, které poskytuje stát, část babiččin manžel), naši prapodivnou rodinu definitivně zabily. Už jsme spolu nikdy nedokázali normálně vycházet a všechno se zhroutilo. Starala jsem se já a babiččin manžel (musela jsem potlačit, že mě kdysi sexuálně napadl a naučit se s ním komunikovat/spolupracovat). Měla jsem hrůzu z toho, že to celé bude jenom na mě, že mi babičku jednou prostě přivezou a nikdo z rodiny mi nezvedne telefon. Život je boží.