Libiku, je bohužel zvyklá myslet a žít trochu jinak. Celý život se opírala o rodiče a bratry, kteří jí zachraňovali v případě nouze (ti teď nejsou). Takže vlastní bydlení neměla ani se o něj nestarala. Pracovala s potížema, horko těžko jsme jí vyběhali důchod. Pro koupi bytu jsme se rozhodli proto, že když platila nájem, nezbývalo jí dost peněz na živobytí, takže jsme jí museli dávat peníze. Tak jsme si řekli, že když byt koupíme, budeme sice splácet hypo, ale aspon nám zůstane ten byt a ona bude mít víc peněz, tím, že nebude platit nájem (no, ve finále ji dotujem i tak, protože není schopná vyjít s penězma). Nedala mě nic, ale to mě netrápí, jsme s manželem schopní dostatečně. Nechci, aby byla vděčná ve smyslu, že mě bude děkovat, ale že kurňa přestane s tím svým nekonečným stěžováním.