Ztratila jsem důvěru v budoucnost, cítím se nejistě a úzkostně, mám pocit, že se na nic nemůžu spolehnout a nic nemůžu naplánovat. Přešlapuju na místě a nemám ten drajv co poslední roky.
Moji tři aspergři za zahrabali do svého světa a já moc nemám sílu je z tama páčit. Horkotěžko jsme měli nějaké akce, kterých jsme si zvykli účastnit se a když nejsou nebo jsou nejisté, tak nějak nejsme schopní místo toho flexibilně chodit třeba do přírody, když to ani jednoho z nich nebaví.

Zkusím ze sebe vymáčknout i nějaká pozitiva - zjistili jsme, že se vzájemně snesem i při lockdownu.
A taky - pokud už se mi nějaká akce podaří absolvovat, tak si toho neskutečně vážím a užívám si to