"Knihu jsem četla jen jednou a film neviděla. Obliba podle mě záleží na schopnosti identifikace se Scarlett a ta mi nešla"

naprosto tě chápu, Ino, měla jsem to tak taky, už ve 14 jsem přesně tak stála na křižovatce, buď: a) vydržet její umanutě hloupej pohled na svět a číst dál, b) zaklapnout to a vrátit na poličku No, Mitchellová to napsala tak skvěle, že jsem četla dál.
Jenomže ta postava si pozornost zaslouží, jednak opravdu za svůj život zachránila život několika lidem a zažila neskutečný věci, a jednak trvalo to sice asi 1200 stránek, ale nakonec se jí rozbřesklo (díky Rhettovi). Navíc její cvoklé chování má lidsky pochopitelný důvod, trauma, díky kterému zůstala zralostí pořád někde na konci puberty...
To trauma se jí promítá jenom ve snech, ve kterých má hlad a bloudí v mlze - zahnízdilo se v ní od toho okamžiku, kdy vyhládlá, s nervama jako špagáty a v hrůze, co bude, zabloudila v mlze na vlastní farmě. A potom se jí ve smyčce vrací, když spěchá mlhou domů po smrti Melanie a je jí děsně zle...uvědomuje si, že ten, kdo ji v těchto snech vždycky utěšoval a konejšil, byl Rhett.