Kaipo, byla bych šťastná, kdybych mohla žít s mým BM, to mi nepřestane být nikdy líto a přiznám se, že i te´d po skoro 16 letech občas pláču. Ale jinak jsem spokojená, mám svůj byt, konečně jsem v duchodu a nemusím se trápit v práci, máme se rádi s mými dětmi, mám kamarádky, s kterými se mám taky ráda, zatím jsem zdravá, nic mi nechybí. Díky AD už nemám deprese, jen malé párdenní propady, které se lehce překonají. A miluju dceřina pejska. V sobotu ho opět uvidím (i s dcerou) a strašně se těším.