Zkušenost s AD nemám, ani u sebe, ani u dítěte, ale starší dcera je podobného ražení, jen teda neprobíhají žádné scény nebo tak, jen je opravdu silně introvertní a bývá od pohledu evidentně nešťastná. Nicméně ta její uzavřenost absolutně nepřipouští jakýkoliv zásah zvenčí, k psychologovi bych ji nedostala ani párem volů a pokud ano, asi by mi to nikdy neodpustila. Takže doufám, že s průběhem puberty se to nějak srovná. Jo a známky si taky zhoršila, taky jsem jí řekla, že se to přežije, ale že nadšená z toho teda nejsem a že se mohla víc kousnout a zabojovat. Měla na to všechno, čas, podmínky, ale prostě se na to vykašlala a já nechci, aby sklouzla do úplné letargie jakože jí bude fakt všechno úplně jedno a maminka bude jen přikyvovat a foukat bebí.. Zdůrazňuju, že je zvyklá ode mne slyšet tvrdou pravdu, kdybych si myslela, že kvůli tomu skočí pod vlak, samozřejmě by se ten rozhovor odehrával jinak..
Pokud je tvoje dcera svolná o problémech mluvit, psychologa určitě vyzkoušejte, třeba je šance, že by jí pomohla i jen ta terapie bez AD? Nechci to zlehčovat, ale ještě mne napadlo, jestli jí třeba nechybí pozornost? Má nějaké sourozence, se kterými musí bojovat o čas s tebou/s tatínkem? Má nějaké kroužky, které ji baví? Každopádně držím palce