Kaipo,

nevím, jestli je to chyba.

Je to můj svět, potřebuju, aby to bavilo mě. A protože nejsem herec, neumím improvizovat a jistotu beru z toho, že vím, co a jak bude, tak musím mít vše připravené. Nejde ani o to, aby hodiny byly dokonalé a děti nadšené, já to prostě jinak neumím.

Má to dvě výhody. Podle mých příprav pak může dost obstojně odučit i někdo jiný, protože hodiny nejsou prioritně postavené na osobnosti učitele, a pak mi nedělá problém učit třeba více ročníků najednou a zapojovat AP, učit různé úrovně, skupiny děti s různými zájmy apod., protože jsem primárně organizátor a největší uspokojení mi přináší, když systém funguje (z toho pramení i mé nadšení pro úvazky a rozvrhy).

Ideální stav pro mě je, když já v hodině nemusím dělat skoro nic a funguju jen jako dopomoc, poradce, konzultant, kontrolor procesu.

A třeba u matiky a fyziky, které děti na druhém stupni většinou považují za hodně těžké (a ano, myslím, že ve srovnání s jinými předměty jim to těžké může připadat, protože to chce jiný způsob práce na zvládnutí, než v těch ostatních naukových předmětech), se snažím jim tu dřinu co nejvíc ulehčit. Většinu to ani tak nebaví, ale aspoň tam není ten odpor a nechuť a zůstává tam ta vůle něco dělat, i když za to není jednička.

Takže to, co dělám, nedělám pro nějaký efekt, ale protože to jinak neumím .