Já myslím, že ve většině případů senioři nemají strach z konkrétních věcí, ale ze samoty. Nechtějí být sami s tím, že dítě přijede jednou za měsíc.

Jim chybí takový ten pravidelný a blízký kontakt. U někoho se to dá částečně nahradit voláním nebo voláním s kamerou. Ale hodně jich nechce ani tohle. připadá jim to neosobní. Paradoxně jim někdy připadá "cizejší" to volání s kamerou než jen telefon, protože na telefonování už jsou zvyklí z dřívější.

Ale ten hovor pak musí být dlouhý a je potřeba se obrnit trpělivostí. Ne že zavolám, abych zjistila, jestli je vše OK, tak čau. Musí to být "pokec".

A další problém je v tom, že když ten senior už celkem nic moc nedělá, tak příliš času a myšlenek věnuje věcem, které jeho dospělé a vytížené dítě považuje za blbosti a patlání se ve zbytečnostech, protože ono samo takovou věc vyřídí rychle. Typicky jsou to nákupy.