Taky patřím k těm, kteří tiché a ohleduplné chování považují za důležité.

Taky beru, že existuje běžný život, nezhroutím se, když u sousedů na zahrádce zakřičí dítě (ať už radostí nebo na sourozence), ale když tam ječí už čtvrt hodiny, tak mi to opravdu vadí.
Zvládnu nácvik písničky na flétnu (příklad), ale chaotické foukání sourozenců, kdo víc a hůř, je obtěžující a rodiče, kteří to neřeší, jsou podle mě burani.

Zvládnu krátký telefon (i v šalině,...), zvládnu delší tichý hovor od sousedů, ale dlouhé a radostné halekání do telefonu, ať všichni slyší, však mě je to jedno, je hulvátství.

Klasická situace, sedíme v hospodě, stolky jsou většinově obsazeny, každá skupinka si tak klidně povídá své u svého stolku, všeobecný šum, ale nikdo nikoho neruší a najednou přijde někdo, kdo neomaleně mluví na celou hospodu a ruší všechny.