Byla jsem vychovávána k tomu neobtěžovat ostatní a vychovávám tak i své děti. Jasně, že se nevznášely a párkrát jsme to za dupání nebo hlučné zavření dveří od bytu od souseda pod námi slízli. Zrovna tak já nenesla dobře řvaní sousedů nad námi a sousedčiny poznámky o tom, že její syn je holt takový uřvaný Pepin, mi vadily podobně jako její o půlnoci běžící pračka stojící bez podložky na tvrdé podlaze přímo nad naší ložnicí.
Nenervovala jsem se tím, nezadělala si na vředy. Stačilo si uvědomit, že tohle jsou drobnosti. A že kdyby třeba nad námi bydlela rodina s nízkofunkčním autistou, který tříská věcmi, má xkrát denně záchvat a řve na celé kolo, bylo by to podstatně horší.
A zrovna představa takové situace mě donutila se zamyslet nad tím, kde jsou hranice a která strana "má pravdu". Já osobně bych se cítila velmi nekomfortně, nechtěla bych hluk poslouchat a přizpůsobit se jen proto, že si mám uvědomit, jaké jsem měla štěstí na relativně zdravé děti, zatímco jiní to štěstí neměli a denně se potýkají se situacemi, z nichž já bych byla dávno na uzavřeném oddělení psychiatrie, v kriminále nebo pod zemí. Je mi jasné, že i lidé, kteří za svou hlučnost nemohou, musejí někde žít. I tak bych se cítila ukřivděná, že jsem si vybrala nějaké místo k životu, kde očekávám klid a pohodu, a teď mám snášet něco, co se mi nelíbí a co nelze mávnutím proutku změnit, a pokud se mi to nelíbí, měla bych to být já, kdo se odstěhuje, protože jsem to právě já, komu to vadí. A nepomohlo by mi ani to, že ta rodina si svou situaci taky nevybrala.
Touto optikou mi pak přijde ještě horší, že někdo, kdo není postižený a je za své jednání plně zodpovědný, dělá hluk a binec, protože prostě chce, odpovídá to jeho temperamentu, zvyklostem, výchově.
Asi jsem vždycky byla stará, protože mně hlasité hádky, třískání věcmi, dveřmi a dupání vadí. Vadí mi děti pobíhající v restauracích mezi stoly, vadí mi lidi mluvící a šustící něčím v divadle, vadí mi lidé telefonující na celou čekárnu nebo tramvaj. Zrovna tak mi vadí lidé páchnoucí zbytkovým alkoholem a rozkládajícím se potem. Zatím jsem ale z města nezdrhla, protože mi to nevadí natolik, abych měla potřebu se před tím skrýt.

Nevím, do jaké míry by mi vadily v neděli řvoucí cirkulárky, sekačky, věčně štěkající psi a kokrhající kohouti. Párkrát jsem zažila a přišlo mi to jako příjemná změna proti městu a svým způsobem venkovský kolorit, ale rozhodně nedám ruku do ohně za to, že bych nad tím jásala, kdybych to měla zažívat pravidelně. Spíš bych se klonila na stranu těch, kteří žádají dodržování vyhlášky o nedělním klidu.

Prostě blaze těm, kteří mají sousedy podobného ražení, ať už v kterémkoli směru.