Přidat odpověď
V zásadě se mentálně postiženého pokoušeli udržet na běžné socialistické a postsocialistické základní škole. Tehdy nebyla žádné jiná alternativa, protože domácí škola ještě nešla, zvláštní školy byly odkladiště nepostižených dětí, které by ho hrozně šikanovaly a asistenti ještě nebyli. Zkrátka všechno špatně, takže se s ním denně strašně moc učili rodiče, prarodiče a nekončilo to ani o prázdninách, protože reparáty. Jen výuka němčiny a chemie ovlivnila vztahy několika generací a nemyslím tím, že v dobrém.
Dneska je v tomhle situace jiná, ale tehdy to byla mizérie. když jsem ten zmar viděla, tak jsem se zařekla, že se se svými (zdravými) dětmi aktivně učit nebudu za žádných okolností, i kdyby to znamenalo, že nějakou školu neabsolvují. Něco jinýho je, když se přijdou zeptat a já tomu zrovna rozumím, ale o tom nemluvím. Mluvím o stání za zadkem a o drilu.
Předchozí