Aby mi úklid nepřipadal jako otravná činnost, tak o něm nepřemýšlím v dimenzích "pruda", ale tak neutrálně - prostě snižování entropie prostoru :)

Neznamená to samozřejmě, že mě to pak, když uklízím, nikdy nesere :) Ale většinou fakt ne.
A hlavně mám u uklízení vlastní domácnosti v sobě pořád vděčnost, že mám co uklízet. Že vůbec není samozřejmý mít příjemnej dům s hezkým zařízením. A to mě nějak v tom uklízení vlastně těší, že se starám tak pěknej prostor.

U uklízení jinde než doma je to jiný, pochopitelně, tam nemám ten osobní vztah k prostoru. U zmíněného uklízení kamarádova bytu jsem nechala svoji synestetickou hlavu, aby sama vytvořila co nejefektivnější postup, abych nemusela nikde čekat, až se něco - dopere, doschne, bude možné tam něco vrátit... . Ono se mi tohle - práce s časem - totiž dělá v hlavě samo a proto můžu být tak rychlá a výkonná :) Jen prostě ten vysoce funkční výsledek se vztahuje pouze ke mně - řídí to mě. A jiné lidi do toho nechci ani nemůžu zapojovat, protože to jsou neznámé proměnné a zatímco moje, no, jakési cosi uvitř podvědomě přesně ví, kdy má mimoděk nevědomky mezi krájením chmátnout na troubu tak, aby zapípala přesně ve chvíli, kdy já mám dokrájené brambory na hranolky... jakmile by mi do činností zasahoval někdo jiný, tak se mi tohle rozsype a nebudou mi ty časy vycházet :)
A tak jsem nejdřív udělala dílčí úkony, které vyžadují odmáčení, odkapání a vůbec čas, který je nezávislý na mé vůli, a pak jsem začala od obýváku, v hlavě jsem si ho rozdělila na 5 "sektorů". A postupovala systematicky od umytí okna, natření konferenčního stolku voskovou leštěnkou, umytí radiátorů, odsunutí gauče, vysbírání odpadků za gaučem, vyluxování protoru pod oknem a pavučin nad oknem, vyleštění mezitím uschlé leštěnky... pak přisunutí gauče a přechod na další sektor... a všechny předměty, které jsem kde sebrala, jsem musela kamarádovi vždy ukázat, aby rozhodl odpadek x předmět k ponechání (no, dobře, prázdný pivní plechovky a krabičky od Damejidlo jsem posléze vyhazovala bez domluvy :D). A u předmětů k ponechání jsem musela u každého z nich dostat přesné instrukce, kam ho mám uložit. Jak on vlastně vidí z výšky (nížky:) ) vozejku jen jednu etáž polic a skříněk a vlastníma rukama se věcma probírat nemůže, tak si musí pořádek ve věcech udržovat výhradně hlavou. Takže u každé věci je to "polož to na třetí polici shora, její levá přední část, na krabici s barvama, to je ta z tmavýho dřeva". A jakmile bych to narušila, tak by se on zbláznil, protože on ví, že tam má krabici z tmavýho dřeva, aniž by ji viděl, a kdby ji někdo dal jinam, tak svý věci už nikdy nenajde
A musím říct, že mě tohle vlastně nakonec i bavilo :) Kamarád dokázal naskočit na moji rychlost, nevěnoval se žádné své činnosti a prostě byl pořád jen v pozoru, co po něm budu chtít, a jen poslouchal moje instrukce, a tak to fakt lítalo Ale nepochybuju o tom, že kdyby tohle měl zažívat častěji, tak ho ze mě jebne (tohle bylo ale pochopitelně s jeho plným souhlasem a po domluvě předem, že to prostě bude takhle, protože jinak bych neměla šanci něco takového za dva dny zvládnout :) )