Boží ženo,
přesně.

Co se týká povrchnosti, zajímalo by mě, kde je hranice pro to, co (kdo) je povrchní, a co (kdo) ne. Potenciální partnery si přece často prosíváme právě podle povrchu (vizáže). Málokterou ženu na ulici přepadne pocit "Támhleten plešatý pupkáč s křivými zuby a rameny jak sešlapaný rýč by stál za bližší prozkoumání." A přitom i plešatí pupkáči s křivými zuby mohou být skvělými partnery a úžasnými milenci.

Takže když nás někdo na první pohled nepřitahuje a my ho z okruhu potenciálních partnerů vyřadíme, tak nejsme povrchní, jde o přirozený výběr, ale když někoho už vyhodnotíme jako možnou volbu pro vztah a pak to ztroskotá na tom, že dotyčný má mikropenis, s čímž se nesmíříme, už povrchní jsme?
Nebo je mikropenis uznatelná překážka, zatímco kdyby nám vadilo, že dotyčný je chlupatý i na zádech, jeho penis má tvar zašpičatělého doutníku s přesahující ruličkou předkožky navíc, a k tomu šourek do půli stehen, jsme povrchní? Analogicky chlap, který nás vyřadí, protože až v posteli zjistí, že z podprsenky se místo pevných symetrických trojek vykulily kokršpanělí uši s dvorci přes půl prsa a máme extrémně velké pysky, které ho odpuzují, je povrchní pitomec, nebo není?
Bylo by fajn, kdyby záleželo jen na tom, co má člověk v nitru. Ale takhle to většinou nefunguje. Kde je tedy hranice povrchnosti?