Ano, Monty, jak to píšeš, je přesný: "Lockdown mě přiměl litovat každé akce, které jsem se nezúčastnila proto, abych doháněla spánkový deficit" To jso přesně moje pocity.
Roky předtím jsem nějakej společenskej život neustále odsouvala na poslední kolej, protože se pořád něco "muselo". Tohle dodělat, támhle taky, dojet za rodiči, tady s tím jim pomoct...Když teda výjimečně žádná povinnost nebyla, doháněl se spánkový deficit. Roky jsem odsouvala společenskej život a koníčky než mi došlo, že vždycky se najde něco co "se musí" a ten čas na přátele i na sebe si musím cíleně zařídit. A když mi to došlo, přišla korona.
A když vidím, že strašení a omezování lidí jen tak neskončí, tak ve mě čím dál víc sílí přesvědčení, že žít se prostě musí tady a teď a nejde to odkládat "na potom". Protože to "potom" nemusí nastat nikdy.