Trojčlenka je matematický aparát, který umožňuje řešit úlohy, které se později řeší rovnicemi, kde je potřeba umět ekvivalentní úpravy. Proto má v současné koncepci matematiky velký význam pro žáky nižších ročníků (většinou sedmá třída), proměnná, výrazy a řešení rovnic pomocí ekvivalentních úprav je vyučováno o dost později (většinou 2. pololetí 8. třídy).
U "množinových" dětí se trojčlenka neučila, protože proměnnými a výrazy jsme procházeli od první třídy. Tady to nikomu nepřipadá těžké, protože je tu sestava nadprůměrně inteligentních uživatelů, ale pro průměrné a slabší děti tam byl opravdu problém, koncepce v zásadě odporovala vývojové psychologii, přechod od konkrétních k abstraktním operacím nastává většinou až po 12. roce.
No a samozřejmě, že kdo má zažitý jiný nástroj na řešení přímé a nepřímé úměrnosti, procent a dalších úloh, tak trojčlenku nepotřebuje a vnímá ji jako zbytečnou a příliš složitou (pamatovat si, jak tam jdou ty šipky a čáry a k čemu vůbec jsou). Pro děti, které neumí řešit rovnice se zlomky je to ale jediná cesta.

Já dětem ukazuju vždy alespoň tři způsoby řešení a je zajímavé, jak každý volí jiný způsob a jen málokdo zvolí jeden univerzální na vše. Ač jde o stejný typ úloh, tak pro něco si jedinec vybere úvahu, pro něco trojčlenku, pro něco vzorec...
Trojčlenku se vším všudy jsem se naučila až teď, když ji mám vyučovat, a konečně mi došlo, proč se ve fyzice vždycky zdůrazňovalo, že něco je přímo nebo nepřímo úměrné tomu nebo onomu. Pro mě byly přirozené vzorce a tam to bylo naprosto jedno. Pro průměrného sedmáka je trojčlenka na řešení rovnováhy na páce nebo u hydraulických zařízení velká pomoc.