já taky mámě zpravidla nedokázala nic špatnýho říct...párkrát hrozila, že se oběsí. Byla na tom opravdu zle. Když jsem šla ze školy, hlava mi pouštěla obrázek: přijdu domů a ona tam už nebude, bude viset na půdě...

I v dospělosti jsem se snažila jí pomoct, ale není to v mých silách, nebo jí nejde pomoct, nevím, uprosila jsem ji o návštěvu psycholožky, odvezli jsme ji tam, byla tam třikrát...nafrněně odvětila, že žádnou pomoc nepotřebuje, a tak jí psycholožka s úsměvem odvětila, že to je asi pravda....konec střapec.