Jo jo, taky si pamatuju ten pubertální vztek
Ale kupodivu si zpětně uvědomuju, že jsem i tak tu rodinu celkem šetřila, že sestrám jsem říkala hrozné věci, ale nikdy tak, aby je to opravdu bolelo. Na rozdíl od jiných lidí, které jsem kolikrát ranila vědomě hodně krutě. Dodnes se za některé z těch věcí stydím.
A nejhorší je, že z hlavy ty zlé (a bohužel vtipné) poznámky stejně nedostanu. Pořád se mi stává, že se mi chce něco říct a vědomě musím držet pusu. A pořád se bojím, že jednou ty zábrany zahodím...